Downův syndrom

Počátek tohoto onemocnění nemůžeme správně určit, neboť se stále neví, zda docházelo k tomuto onemocnění v dobách dávno minulých. Nicméně v polovině devatenáctého století byl poprvé popsán Downův syndrom, a to profesorem Johnem Langdon Haydon Downem v roce 1862. Příčinu tohoto onemocnění se podařila objasnit v roce 1952. Lidská buňka zdravého jedince je tvořena 46 chromozomy, které jsou uspořádány ve 23 párech. Lidé postižení Downovým syndromem mají o jeden chromozom navíc. V buňce se totiž vyskytuje 22 párů a jedna trojice chromozomu 21.

Proč k tomuto jevu dochází, se pořádně neví ani v dnešní době. Za nejvíce přijatelnou příčinu, proč se tak děje, je dle některých vědců považován věk rodičky. Matky starší 35 let a otcové starší 50 let mají tedy větší pravděpodobnost, že jejich potomek může mít Downův syndrom. Drogy, alkohol, cigarety, špatná strava, životospráva atd. mohou mít na plod v děloze špatný vliv, vedoucí k různým postižením, ovšem nevedou k Downovu syndromu.

Nejpravděpodobnější je dle vědeckých tvrzení právě věk matky či otce. Proto také v dnešní době stále častěji přibývá případů s tímto onemocněním, neboť není neobvyklé mít dítě až v pozdějším věku. Naštěstí současné lékařství obvykle dokáže toto onemocnění včas rozpoznat a poté se ve většině případů přistupuje k ukončení těhotenství.

Typické znaky

Downův syndrom má až 55 svých typických znaků. Ovšem každý jedinec má jen některé tyto znaky, které jsou spíše dány genetickou dispozicí. Dítě postižené Downovým syndromem se pozná většinou na první pohled svým zjevem. Má úzké a šikmé oči, ve většině případů má výraznou kožní řasu. Je menšího vzrůstu (muži kolem 150 cm) s větší hlavou, menšíma ušima a silným krkem. Celková postava dospělého člověka trpícím tímto syndromem je spíše silnější, až obézní. Postižení jedinci často špatně slyší, či neslyší vůbec. Mají problém se zrakem, také impotence není neobvyklá.

Děti, které se narodí s touto nemocí, mají pomalejší vývoj oproti svým vrstevníkům. Například zdravé dítě chodí běžně kolem jednoho roku svého života, kdežto dítě postižené Downovým syndromem začíná s chozením okolo druhého roku. S motorickými schopnostmi jsou taktéž o poznání pomalejší. Jak moc postižené dítě bude, nevědí při narození ani lékaři, neboť většina dalších onemocnění přichází až v průběhu života. Downův syndrom je stále nemoc, která nemá jasný průběh, rodiče neví, jak hodně bude jejich dítě postižené, neví skoro nic a jen postupem času se dozvídají víc a víc.

Vzdělávací zařízení a specializovaná pracoviště

Speciální školky mají vyškolený personál a děti dokáží velké pokroky. Jsou připravovány na samostatnější život, aby v dospělosti mohly například pracovat v chráněných dílnách a celkově se zapojovat a začleňovat do běžného života.

Velké plus dnešní doby jsou specializovaná pracoviště, kde se mohou i takto postižení lidé zdokonalovat. Chráněné dílny zaměstnávají takto postižené jedince a dobrou zprávou je i to, že se již na jedince s Downovým syndromem nepohlíží skrz prsty a není nutnost izolace od zdravé populace, tak jako to bývalo za dob před revolucí, kdy postižení lidé byli dáváni do ústavů, daleko od zdravých lidí.

Vývoj a výchova

Jak již bylo napsáno, postižené dítě má mnohem pomalejší vývoj oproti zdravému dítěti, proto musí být rodiče mnohonásobně trpělivější a pečlivější. Jinak se však výchova postiženého dítěte o tolik neliší od výchovy zdravého dítěte. Psychický vývoj dítěte je mnohem rychlejší než motorický vývoj. Během prvních tří let se ale postupně vyrovná.

Rodiče si musí zvyknout na to, že musí dítěti několikrát po sobě něco ukázat, než vůbec pochopí, co se po něm chce. Ale pokud se vynaloží to úsilí a obrovská trpělivost, děti se dokáží naučit velkou část věcí stejně jako jejich zdraví vrstevníci.

U hodně dětí se osvědčilo místo mluvení znakování. Je to podobné jako u neslyšících znaková řeč, ovšem každá věc a každý úkon, jako je například žízeň, má své znaky. Při opakování několikrát po sobě stejných znaků dítě s Downovým syndromem lépe pochopí, co se po něm žádá, a až poté se přikládá důraz na slova mluvená.

Tak jako zdravé děti jsou každé jiné, každé dělá v jinou dobu různé pokroky, tak i děti postižené jsou různě psychicky vyspělé. Proto nelze jednoznačně určit, zdali je dítě šikovné, či zaostává.

Závěrem

Určitě je velmi nepříjemné a více než traumatizující, když se rodiče od lékařů dozvědí, že mají dítě postižené Downovým syndromem. Každopádně dnešní doba je natolik vstřícná a má i pochopení pro tyto děti i rodiče, že se ve většině případu rodič smíří s touto skutečností a věnuje veškerou svou lásku a celý svůj život přizpůsobí dítěti.