První svaté přijímání

Možná jste zahlédli v rodinném albu fotografii babičky jako malé holčičky s věnečkem na hlavě, v bílých šatečkách a s nazdobenou svící v ruce. Jedná se o upomínkovou fotografii na den prvního svatého přijímání. Je to událost, která se více týká dětí z věřících rodin. Ale pokud bylo děťátko pokřtěné a má věřící babičku, která si to přeje, často přistupují k prvnímu svatému přijímání i děti, které jinak s rodiči do kostela nechodí.

Svaté přijímání se jinak také nazývá svátost oltářní nebo eucharistie. První svaté přijímání patří mezi svátosti iniciační, to znamená, že následně po křtu, dokončuje uvedení dítěte do křesťanského života.

Podmínky a příprava

V jednotlivých regionech a farnostech se můžeme setkat s drobnými odlišnostmi, ale v zásadě lze podmínky a postup přípravy shrnout takto:

• příprava na první svaté přijímání se týká dětí ze druhého nebo třetího ročníku základní školy
• rodiče přihlásí dítě v kostele anebo na farním úřadě
• děti by měly mít za sebou minimálně 1 rok navštěvování náboženské výchovy
• příprava na první svaté přijímání probíhá v rámci hodin náboženství
• v některých farnostech také probíhá příprava pro děti společně s rodiči v kostele nebo na faře
• přípravu vede katecheta a(nebo) kněz
• první svaté přijímání se většinou koná ke konci školního roku v květnu nebo v červnu
• pokud je v ročníku málo dětí, například ve farnostech v malých vesnicích, nekoná se první svaté přijímání každý rok, nýbrž až se sejde určitý počet dětí
• v některých kostelech můžeme naleznout nástěnku věnovanou dětem, které se ten rok připravují na 1. sv. přijímání, popřípadě v době jejich přípravy mohou být v kostele u oltáře umístěny jejich svíce, které zapálí vždy, když se zúčastní mše

Potřeby a doplňky

• Je potřeba křestní svíce dítěte.
• Svíce se často zdobí bílými, zlatými nebo stříbrnými stužkami, drobnými bílými květy a větvičkami asparágu.
• Děti přistupující k prvnímu svatému přijímání už jsou ve věku, kdy mluví do toho, co si obléknou, hlavně holčičky jsou malé parádnice. Tradiční barvou je bílá. Dívenky většinou bývají oblečeny jako družičky do bílých šatů a mohou mít různé květinové, zlatavé nebo stříbrné doplňky ve vlasech. Chlapci většinou bývají ve svátečních kalhotech a košili, popřípadě mají vestičku nebo sako.

Slavnost 1. sv. přijímání

V sobotu před 1. sv. přijímáním děti poprvé přistupují ke svátosti smíření (zpovědi). První svaté přijímání se koná při slavnostní mši. Tu většinou zahajuje průvod. Děti se poté posadí do předních lavic anebo na lavičky nebo židle před oltářem. Rodiče a prarodiče dětí mají rezervovány také přední řady a vhodná je účast kmotrů. Celá mše bývá animovaná, to znamená oživená zapojením dětí, které čtou čtení z Písma svatého, zpívají žalm, předčítají přímluvy, nesou obětní dary atd. Také promluva kněze je laděná k dětem a slavené události. Děti mají buď při sobě anebo umístěny u oltáře svou křestní svíci, která jim má připomínat jejich křest a za rozžatých svíček společně obnovují křestní slib.

K přijímání nejprve přistupují děti a za asistence katechetky mohou před a po přijímání hlasitě pronést modlitbu. Závěrečné požehnání je také zaměřené převážně na děti a slavenou událost.

Dokumentace a oslavy

• Po slavnostní mši svaté většinou probíhá společné fotografování dětí, popřípadě u profesionálního fotografa je možné objednat si fotky a nechat vyfotit rodiče spolu s dítětem.
• Děti dostávají od kněze nebo katechetky něco na památku, může to být kniha nebo obrázkový Pamětní list.
• Na hodně farách fungují určité prostory jako farní kavárna, kde může následovat setkání pro děti a jejich příbuzné s občerstvením, které připravily maminky a babičky z farnosti. Takovému setkání se říkává agapé.

A co dál?

I když dítě do kostela přivedou rodiče, takovým zřetelným smyslem 1. svatého přijímání je, že dítě poprvé samo za sebe veřejně může říct: "Já věřím v Boha" a od této chvíle každou neděli může přijímat hostii, samo dokáže lépe rozlišovat dobré a špatné skutky a lépe rozumí tajemstvím víry. Bohužel ale dost rodičů po této události už přestane dítě do kostela vodit, a tak jeho cesta k Bohu dále nepokračuje a málokdy se potom opět do kostela vrátí.